Adventní kalendář: 24. prosinec

Narodil se Kristus Pán, veselme se! Štědrým večerem vyvrcholí období netrpělivého očekávání příchodu Ježíška a zároveň se s Vámi pro letošní rok rozloučí náš muzejní adventní kalendář.

Nejstarší vyobrazení madony s dítětem ze 3. století n. l. v Priscilliných katakombách v Římě (zdroj: Wikimedia Commons, KAI40, CC BY-SA 3.0)

Ačkoliv se měl Ježíšek narodit 25. prosince (možné termíny jsou nejméně tři), slavíme jeho narození již večer 24. prosince. Proč tomu tak je? Dle starého liturgického kalendáře začínal nový den nikoliv půlnocí, ale po západu slunce, tedy večer předtím. Proto i například Mikuláš chodí se svými pomocníky v předvečer samotného svátku sv. Mikuláše.

Narození Páně, Sherbrookeský misál, kolem roku 1315, Národní knihovna Walesu (volné dílo na Wikimedia Commons)

Díky tradici stavění betlémů známe všechny důležité „postavy“ účastnící se aktu narození Ježíška. Kromě samotné Panny Marie a sv. Josefa je to také volek a oslík. Někdy scénu doplňuje anděl. A poklonit se Ježíškovi míří větší či menší množství různorodých postav.

Na oltářních obrazech či iluminacích bývá scéna intimnější, autor si většinou vystačil jen s ústřední Svatou rodinou doplněnou o dvojici hospodářských zvířat.

Narození Krista nejvíce popisuje Lukášovo a Matoušovo evangelium. Umělci ale často pro inspiraci sáhli i do apokryfních textů, tedy příběhů, které nebyly zahrnuty církevními autoritami do bible. Tak se ostatně ve scéně narození objevuje i volek a oslík, bible je totiž nezmiňuje.

Narození Páně, Salome přišla o ruce, kniha hodinek (MS M.7 fol. 14r), Francie, 1490–1500 (The Morgan Library & Museum, New York)

Z apokryfních textů pochází také postavy porodních bab, které měly přijít pomoci Marii s porodem. Jedna z nich, jmenovaná někdy jako Zebel, dosvědčila, že Marie zůstala pannou i po porodu. Druhá žena, Salome, tomuto zázraku nevěří a chce se přesvědčit. Za trest jí měla seschnout (nebo vzplát plamenem) ruka, kterou se dotkla Marie. Vyléčit ji měl naopak dotek Ježíška. Tento výjev se později ze zobrazování vytratil, protože už nevyhovoval soudobým dogmatům.

Sv. Josef připravuje kaši (autor Maarten van Heemskerck, 1545, zdroj Wikimedia Commons, CC BY 3.0)

Svým vývojem si prošla také postava sv. Josefa, podle apokryfních textů to měl být stařec a byl tak i zobrazován – jako starý muž stojící v pozadí, podřimující. Od počátku 15. století se Josef postupně emancipuje, například připravuje Ježíškovi kaši, pomáhá při jeho koupeli (připomínka pravého lidství novorozeného Spasitele). Josef také postupně mládne – stává se silným mužem a ochráncem rodiny.

Narození (autor Rogier van der Weyden, 15. století, volné dílo na Wikimedia Commons)

Místo narození je také různě variováno – od stáje přes jeskyni až po ruiny antického chrámu jako symbolu konce staré víry a místa, kde se rodí nová. Ježíšek může ležet v jesličkách, na plášti Marie, někdy leží na obdobě oltáře či dokonce v kamenné tumbě! To mělo symbolicky vyjádřit jeho osud.

Socha sedící Panny Marie v naději (Maria Gravida), anonym, 1430, Národní galerie v Praze, inv. č. P 1978

Kromě oltářních obrazů a betlémů bylo narození Krista pojímáno i sochařsky, ať již v reliéfu nebo například v podobě soch těhotné Marie (Maria Gravida). Ta mohla mít dokonce odnímatelné bříško, pod nímž se skrývala soška miminka – Ježíška. Na svátek Narození Páně se pak soška miminka vyndala a uložila do jesliček či kolébky. Tento zvyk byl oblíbený například v ženských klášterech (Doksany).

A teď už zbývá jen popřát veselé Vánoce!