Adventní kalendář: 23. prosinec
Otevíráme předposlední adventní okénko. Zítra je Štědrý den, ten se kromě dárků pojí s mnoha zvyky a tradicemi. Několik si jich připomeneme a třeba vás i inspirujeme.
O tom, že rozkrojení a věštění z jablíčka je původně keltská tradice, jsme si povídali už 21. prosince. Pohanské kořeny má však většina štědrovečerních tradic. Většina z nich má společnou snahu nahlédnout do budoucnosti a trochu čarovat. V lidové magii, obřadech a zvycích se tak snoubily předkřesťanské zvyky spojené s oslavou zimního slunovratu s vánoční tematikou. Tyto magické rituály byly v době, kdy o životě lidí i celé komunity rozhodovala sklizeň a zdraví a plodnost domácích zvířat, spojeny se zajištěním dobré úrody. Věštilo se o budoucnosti, sňatku, dětech, ale i o smrti.
Ilustrační obrázek (zdroj: Pinterest)
Mnoho zvyků a rituálů bylo spojeno se štědrovečerním stolem. Jeho nohy se obepínaly řetězem (někde provazem), aby rodina zůstala pospolu i v novém roce. Tento rituál měl chránit i před zloději. Pod štědrovečerní talíře lidé kladli mince, případně rybí šupiny, aby nechyběly peníze. Šupiny patrně odkazovaly k Novému zákonu – peníze se měly v domácnostech množit zázračně jako ryby v Petrových sítích. Zbytky od štědrovečerní večeře se dávaly stromům, aby dobře plodily, kosti od ryby se zakopávaly na zahradě, aby se o ně krtek popíchal. Z hostiny musela dostat ochutnat domácí zvířata, aby i ona byla v novém roce blahobytná.
Kapří šupiny se dávají tradičně o štědrovečerní večeři pod talíř (zdroj: Wikipedia Commons)
Možná nejoblíbenější zábavou je dodnes pouštění lodiček ze skořápek ořechů a oharku svíčky. Tento obyčej má své kořeny už v antickém Římě jako oblíbený nástroj milostné magie. Ještě v 17. století podle starých zvyků s lodičkami „čarovaly“ svobodné Italky nebo vdovy – a to hned na první zimní den. Věštit se dalo různě a možností bylo nespočet. Pokud lodička zůstala u břehu, znamenalo to, že nový rok nepřinese žádné změny. Pokud se okamžitě potopila, dívka věděla, že veškerá snaha provdat se bude marná. Pokud se potopila až po chvíli, věděla dívka, že si sňatek pokazí i přes dobrý začátek vlastní chybou. Lodička, která se točí v kruhu, znamená nerozhodnost atd.
Lití olova má zase keltské kořeny. Keltští druidové tajemství této věštby údajně převzali od veleknězů bájné Atlantidy. Lití olova se vztahuje ke keltské magii vody, kterou převzala rovněž lidová magie. Ještě na počátku 20. století se údajně lilo olovo o Vánocích v každé domácnosti. Nedostatek kvalitního materiálu v důsledku obou světových válek uvrhl tento zvyk téměř do zapomnění. Druidové se nad olovem uměli dobře ptát, my si dnes musíme nad kousky kovu vystačit s vlastní fantazií.
Lití olova přes klíč do studené vody při věštění budoucnosti (Wikipedia Commons)
Oblíbenou pověrou je i ta o zlatém prasátku. Asi vás už nepřekvapí, že i ta má své kořeny v pohanských náboženstvích. V indoevropských náboženstvích je totiž vepř všeobecně zasvěcen slunci a spojován s jeho zrozením. Římský Saturn měl během saturnálií přijíždět na voze taženém prasetem se zlatými štětinami. Zlaté prase je posvátným zvířetem slovanského boha Dažboga Svarožice. Rovněž severská bohyně Freya vlastní kance Hildisvína se zlatými štětinami. Česká tradice zlatého prasátka se objevila ve středověku v souvislosti s nepřerušeným předvánočním půstem. Délka půstu se v různých místech a diecézích lišila. Pohanská linka v této tradici odkazovala ke „zlaté vidině“ štěstí. Zlato signalizovalo započatý odchod zimy, vepř pak příslib hojnosti a prosperity. Možná vás překvapí, že dřív se nevěřilo jen na prasátko. V určitých obdobích to mohl být kupříkladu kohout, beránek nebo telátko. Neměnná a důležitá však byla zlatá barva. Na Štědrý den mimo jiné obcházely domy Perchty nebo Brůny. Byly podobné Luckám či Barborkám a kontrolovaly, zda lidé dodržují půst.
Perchta s doprovodem (Wikipedia Commons)
Štědrovečerních zvyků a pověr je opravdu nespočet – jen ony by nám vystačily na celý adventní kalendář.