Adventní kalendář: 5. prosinec
„Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni...“ Tušíte správně, dnešní okénko patří Mikuláši a jeho družině. Kde se vzala tradice mikulášských nadílek? A víte, že původně Mikulášova družina byla mnohem širší a různorodější? A proč chodí Mikuláš už 5. prosince, když je jeho svátek až o den později?
Svatý Mikuláš má předobraz ve skutečném biskupovi Mikuláši z Myry (dnes Demre v Turecku), který žil patrně na přelomu 3. a 4. století. Už za svého života byl biskup Mikuláš milován pro své dobré srdce, proslul štědrostí a dobrosrdečností k potřebným, ale rovněž jako obránce víry před pohany a ochránce nespravedlivě odsouzených. Bylo mu připisováno velké množství zázraků, které se udály na jeho přímluvu, proto mu je někdy přezdíváno Mikuláš Divotvůrce. Možná i proto se stal velice oblíbeným svatým, ve východních církvích je dokonce druhým nejuctívanějším po Panně Marii. Bývá zobrazován tradičně s biskupskou mitrou a berlou, je patronem studentů, námořníků, vězňů, lékárníků a hlavně dětí.
Sv. Mikuláš (autor Fra Angelico, zdroj Wikipedia Commons)
A jak se stalo, že tento svatý nosí na počátku adventu dětem dárečky a sladkosti? Mohou za to různé středověké legendy. Asi nejoblíbenějším mikulášským příběhem je vyprávění o třech mladých pannách. Jednoho večera, když šel biskup na svou procházku, zaslechl z jednoho přístavního domku srdceryvný pláč a křik. Opatrně nahlédl oknem a uviděl tři mladé dívky klečet a plakat před otcem, kterého úpěnlivě prosily o slitování. Starý otec nasekal dluhy a chtěl se vykoupit tím, že dcery pošle do nevěstince. Mikuláš se rozhodl okamžitě pomoci. Aby se však nedostal jako duchovní do řečí, nechal nepozorovaně na okně tři váčky plné zlaťáků. Pak zpovzdálí pozoroval šťastného otce, který nejenže zaplatil své dluhy, ale ještě zbylo dost peněz na věna všech tří dcer. Patrně odtud vychází zvyk obdarovávat v předvečer svatého Mikuláše děti drobnými dárky.
Výjev ze svatomikulášské legendy (Gentile da Fabriano, kolem roku 1425, Wikipedia Commons)
Mikulášská nadílka má v české lidové tradici dvojí formu. Starší, podle níž dárky nosí tajný dárce, přišla do Čech z Německa. Podle ní sv. Mikuláš v předvečer svého svátku sestupuje z nebe a tajně naděluje dětem dárečky do botek, punčošek či do misky. (Že vám to někoho připomíná? Tušíte správně, ze svatého Mikuláše se později vyvinul Santa Claus.) Děti tak ráno nacházely nejčastěji sušené švestky, ořechy, pečivo, perníky (dochovaly se různé dřevěné formy), ale pokud zlobily, tak i metličku nebo kozí bobky. Oblíbené byly mikulášské vrkoče (pečený pletenec, do něhož byly napíchány větvičky či hůlky s ovocem, ořechy, sladkostmi).
Vrkoč v expozici Národopisného muzea v Praze (Wikipedia Commons)
V druhém případě mikulášské nadílky rozhodně nebyl Mikuláš tajemný, byl naopak viditelný až až a nebyl sám. Postavy Mikuláše, čerta a anděla vyrážejí do ulic dodnes, aby nadělovaly dětem dobroty a případně je také, je-li to třeba, postrašily. Tento zvyk má svůj předobraz ve středověkých studentských „jízdách rytířů“. Jednalo se o hlučné průvody žáků–rytířů, doprovázených různými maškarami v podobě Mikuláše, čertů, andělů, medvědů, mastičkářů, trubačů atd. k domům rodičů, kteří „rytířovy“ školní úspěchy ocenili penězi. Tradice rozverných středověkých mikulášských festivit se postupně z měst šířila i na venkov.
Mikulášská pohlednice
Tradice se postupně proměňovaly, někde chodily maškary, které známe z masopustu: nechyběl medvědář, smrtka, voják, žebrák atp. Na mnoha místech chodily i ženské dárkyně – Mikulášky nebo tzv. matičky, které si vizuálně podobaly Barborkám, o nichž jsme si říkali 4. prosince. Postupně se družina ustálila na podobě Mikuláše, anděla a čerta. V krajích s převahou německého obyvatelstva (např. západní Čechy, Znojemsko) byl čertovskou postavou tzv. krampus, který je rozšířen zejména v Rakousku.
Dobová pohlednice krampuse
Mikuláš s andělem nadělovali, čert strašil. Děti se mohly vykoupit modlitbou či básničkou. Dnes se často diskutuje, zda tato tradice není pro děti traumatizující. Možná vás překvapí, že se to řešilo už v 19. století! A nejen to. Už v roce 1863 varoval ministerský rada rytíř Maximilian Obentraut obecní a městské představené, že „hra na Mikuláše jakožto neplecha proti veřejné bezpečnosti“ je zákonem zakázána. Varoval rovněž před strašením dětí, které pak propadají pověrám, ale i před nejrůznějšími „zlosyny“, kteří se mohou v přestrojení dostat do počestných obydlí a loupit. Ukazuje se tak, že pohádka Anděl Páně 2, kde Mikuláš a jeho banda loupí, nebyla daleko od pravdy.
Samospráva obce v království Českém, praktické navedení pro pány představené, radní a výbory obecní... jak se... obce spravovati mají (Maximilian Obentraut)
Zbývá zodpovědět poslední. Proč vlastně chodí Mikuláš už 5. prosince, když svůj svátek slaví o den později? To je jednoduché. Dnes nový den začíná úderem půlnoci, nebylo tomu tak ovšem vždy. Rytmus dne určovala tma a světlo. V českých zemích se od poloviny 14. století používal staročeský čas podle tzv. italského času, kdy den začínal po západu slunce a končil následujícím západem po čtyřiadvaceti hodinách. Proto Mikuláš, ale i Barborky vyráželi do ulic již v předvečer svého svátku.
Besídka v městské knihovně, Děčín IV–Podmokly, 11. prosince 1982. Mikuláš nebo děda Mráz?