Adventní kalendář: 4. prosinec
Máte třešeň? A už máte větvičku? Možná jste se dovtípili, o čem bude muzejní adventní okénko. Tzv. barborky patří neodmyslitelně k začátku českého adventu. Podobně jako u jiných je tato tradice výsledkem prolínání pohanských, křesťanských a lidových zvyků. Tak se pojďme na ty Barborky i barborky podívat...
4. prosince slaví svátek sv. Barbora a s ní všechny její jmenovkyně. Sv. Barbora, panenská mučednice z Nikomédie v Malé Asii (dnes Izmit v Turecku), patří mezi tzv. čtrnáct pomocníků, kteří byli povoláváni ve zvláště těžkých chvílích (např. při morové epidemii). Barbora žila pravděpodobně mezi 2. a 4. stoletím, byla dcerou bohatého kupce Dioskura, velkého nepřítele křesťanů. Legenda praví, že Dioskuros chtěl svou dceru uchránit před zakázaným křesťanským učením, a proto ji uvěznil v kamenné věži. Co se však nestalo...
Ikona sv. Barbory
Jeden ze sloužících byl tajný křesťan a podařilo se mu Barboru přivést ke Kristově víře. Když to Dioskuros zjistil, chtěl, aby se dcera nové víry vzdala. Ale bez úspěchu. Barbora byla mučena, vězněna a nakonec odsouzena k smrti. Vykonavatelem trestu setnutí mečem byl její otec sám. V okamžiku, kdy setnul Barboře mečem hlavu, vyšlehl z nebe blesk a krutého otce usmrtil. Barbora se stala patronkou povolání, u nichž hrozí velké riziko násilné či rychlé smrti: horníků, kovářů, pyrotechniků. V umění ji poznáte snadno podle jejích atributů: věže, kalicha, palmové ratolesti, hornických nástrojů či malého děla. A mimochodem léky na tišení bolesti, barbituráty, nesou svůj název na počest svátku sv. Barbory, neboť měly být objeveny roku 1864 právě 4. prosince.
Stětí sv. Barbory
V legendě o sv. Barboře se objevuje i rozkvetlá větvička: cestou na popravu Barbora údajně vzala do rukou suchou větvičku, která poté uprostřed zimy vykvetla. Lidová tradice si díky tomuto příběhu přetvořila původně pohanský zvyk, který souvisel s plodností. Vznikla krásná adventní tradice trhání nejčastěji třešňových větviček – tzv. barborek. Neprovdané dívky si 4. prosince nařezaly do váziček větvičky (kromě třešně to bývaly i višně či švestky). Pokud vykvetly do Vánoc, měly dívky naději, že se do roka provdají.
Barbora s ratolestí
Samozřejmě byl tento starý lidový zvyk hotovou alchymií – větvě měly být nařezány před východem slunce, pravidelně zalévány, ideálně přímo z úst, a neměly se brát holou rukou. V některých krajích na větvičky děvčata věsila pentle nebo papírky se jmény chlapců. Ta, která vykvetla jako první, označila jméno ženicha. Jinde měly větvičky jen plnit skrytá přání. Barborky nesloužily jen k milostné magii, s jejich pomocí se dalo přijít i na obávané čarodějnice. Stačilo prý při jitřní mši rozkvetlý proutek ohnout do kruhu a podívat se skrz něj na věřící. Čarodějnice stály obráceny k oltáři zády.
Barborky ve váze
Barborky jistě všichni znáte, ale víte, že tento svátek je prvním dnem obchůzek maskovaných postav v časech adventu? Dnes si všichni s jistotou vybaví snad jen Mikuláše s čertem a andělem. Chodívaly však (a někde stále chodí) i Barborky. V předvečer svátku sv. Barbory se dívky a vdané ženy strojily do bílých šatů přepásaných stuhou, zakryté na hlavě bílou plachetkou či závojem, ve tvářích zabílené moukou. Barborky v jedné ruce nosily proutek nebo metličku ozdobenou pentlemi a v druhé košík s drobnými dárky, jimiž podarovávaly děti. Ohlašovaly se šlehnutím prutu do okna nebo zvonečkem a vyzývaly děti k modlení („muli se, muli se“). Kdo tak učinil, dostal dáreček. Tato barborská tradice už prakticky vymizela, drží se například na Třebíčsku či v několika lokalitách ve středních Čechách. Ovšem barborky do vázy dáváme dodnes.
Barborky na ilustraci k dílu Čeňka Zíbrta, 1910