Exponát měsíce července

Solnhofen – světově významná a proslulá paleontologická lokalita

Lokalita poblíž německého městečka Solnhofen patří do období svrchní jury. Fosilní záznam zachycuje období přibližně před 155 mil. lety, kdy se zde nacházelo pobřeží tropického moře. Život se v jemných vápencích se dochoval ve velmi kompletní podobě. Objeveny byly fosilie: rostlin, bezobratlých i obratlovců, mořských i suchozemských živočichů, umožňující celý ekosystém detailně rekonstruovat.

V polovině 19. století byly na dně zaniklé mořské laguny objeveny fosilie druhu Archeopteryx lithografica, jenž byl řadu let považován za předka ptáků. Objev jednoho z exemplářů podpořil Darwinovu teorii o vývoji druhů. Nové nálezy však naznačují, že Archeopteryx byl již poměrně pokročilým druhem.

V našem muzeu se dochovalo několik zkamenělin z této lokality. Podle úpravy lze usuzovat,
že nepocházejí z paleontologického výzkumu, ale byly nalezeny a upraveny pro prodejní účely. Zahrnují především bezobratlé a ryby. Čtyři z nich jsme se rozhodli vám představit, další naleznete ve výstavě „Cesty do pravěku aneb Ve stopách Zdeňka Buriana“.

Leptolepis knorrii - paprskoploutvá ryba

Rod Leptolepis k patří paprskoploutvým rybám, v současnosti nejrozšířenějším obratlovcům. Dnes známe více než 20 000 druhů.

Řád Leptolepiformes, do kterého Leptolepis patří, však do konce druhohor vyhynul. Jednalo
se většinou o ryby do velikosti 10 cm přizpůsobené sladkému i slanému vodnímu prostředí. Rozšíření zahrnuje území většiny dnešní Evropy. Zajímavostí je vysunovatelná spodní čelist značící pokročilou stavbu ústního ústrojí. Potravou byly rybě pravděpodobně menší vodní bezobratlí a malé ryby. Sama se často stávala kořistí predátorů, což potvrzují četné fosilní nálezy.

Tělo bylo pokryté cykloidními šupinami, ty už jsou tvořeny pouze elastickou bazální částí kosti
a umožňují rybě rychlý, hbitý pohyb. Podle přírůstku na šupině je možné určit stáří ryby.

Mesolimus Walchi syn. Limulus Walchi – členovec, klepítkatec ze spodní jury, Solnhofen, Německo

Stará skupina klepítkatců se objevuje již v kambriu. Jednalo se o mořské živočichy zřejmě příbuzné s trilobity. Klepítkatce je možné rozdělit do tří skupin: pavoukovci (Arachnida – dnes nejpočetnější skupina, která osídlila prakticky všechna prostředí), hrotnatci (Merostomata – mořští a brakičtí)
a nohatky (Pycnogonida – dnes pouze mořští živočichové).

Ostrorepi, ke kterým patří i náš exponát, se objevují v siluru. Ostrorepi patří do třídy hrotnatců a jsou dnes nazýváni „živoucími fosiliemi“. Do dnešní doby přežilo 5 druhů, které obývají pobřeží Atlantického a Tichého oceánu, jedná se tedy o mořské a brakické živočichy.
V minulosti tomu tak ale nebylo vždy, pronikali také do sladkých vod. Svou podobu si ostrorepi uchovali prakticky nezměněnou již 280 milionů let.

Stavba těla ostrorepů je společná všem klepítkatcům. Tělo je rozdělené na hlavohruď
a zadeček. Obě části těla pak tvoří určitý počet článků – hlavohruď 6-7, zadeček pak různý počet. Tělo kryje silný krunýř, který je tvořen chitinem a zpevněn uhličitanem vápenatým. Na fosiliích jsou často patrné výrůstky, ostny, které chránily živočicha před útokem shora. Zajímavé je,
že hrotnatci mají dva typy očí: jednoduché a složené. Složené oči dosahovaly i značných rozměrů, například u rodu Pterygotus. Tělo zakončuje hrot - telson, osten, který však v našem otisku není dochován. Tento trn neobsahuje jedovou žlázu, jako u některých jiných klepítkatců.

Chování těchto živočichů, vzhledem ke stále žijícím příbuzným, můžeme dobře rekonstruovat.

Potravu sbírají ostrorepi na dně moře. Za potravu jim slouží živočichové, například různí červi, které vyhrabávají ze dna. Během lovu se nezapomínají chránit vrstvou písku na krunýři, aby tak unikli pozornosti predátorů – hlavonožců, dravých ryb a v minulosti také větších příbuzných.
Na jaře se ostrorepi přesouvají do mělkých teplých vod u pobřeží, kde se shromažďují ve velkých počtech. Zde se rozmnožují a také kladou vejce do písku. Některé fosilní nálezy naznačují nebezpečí, které jim hrozí. Predátoři a také vysoké teploty vedou často k úhynu jedinců, kteří se nedokáží včas navrátit do vody. Také cesty, které ostrorepi vyhloubí do písku na břehu nebo při hledání potravy, bývají často nalézány v podobě inchnofosilií, v tomto případě repichnií.

Skupina patří k poměrně hojným fosiliím. Další nálezy pocházejí například z území dnešních Spojených států. Není bez zajímavosti uvést, že jedněmi z největších příbuzných ostrorepa byli tzv. mořští škorpioni patřící do skupiny pavoukovců. Tito obyvatelé silurských a devonských moří mohli dosáhnout délky až 3 metry a patřili k největším aktivně lovícím dravcům své doby.

Aptychy amonitů

Fosilní nálezy amonitů zahrnují kromě jejich schránek také aptychy a anaptychy. Výrazem aptych jsou označovány párové vápenité (z vnější části chitinové) útvary (anaptych – nepárový). Jejich význam může být dvojí. Mohlo se jednat o víčko ulity amonita, část paleontologů se však domnívá, že se jedná o spodní čelist žvýkacího aparátu amonitů.

Pro aptychy vznikl umělý systém členění, vzhledem k nemožnosti přiřadit je ke konkrétním schránkám amonitů v přirozeném rozdělení.

Ze solnhofenských vápenců jsou v našich sbírkách zastoupeny dvě fosilie aptychů.